K oblíbeným pracím středověku patřily traktáty o drahých kamenech a jejich významu, označovány byly jako Lithika (z řeckého lithos=kámen), nebo Lapidaria (z latinského lapis=kámen). Mezi ty zajímavé patří i De Lapidibus od Hildegardy von Bingen (1098 - 1179). Jde o čtvrtou knihu z jejího rozsáhlejšího díla Fyzika. Oddíl o drahých kamenech byl dokončen v roce 1150.

Hildegarda byla od svých osmi let žákyní poustevnice Jutty von Spanheim z Disibodenbergu. Nejprve se stala její pokračovatelkou, později ale založila vlastní klášterní společenství v Rupertsbergu u Bingenu na středním Rýnu. Sama se pokládala za „prostého člověka“. Skutečností ale je, že její věhlas autorky básní, písní ale hlavně odborných traktátů z ní dělal důvěrnici mnohých německých knížat, biskupů, ale i samotného císaře. Nejproslulejší byla její práce Kniha o příčinách, podstatě a léčení chorob, hned za ní následoval soubor prací se souhrnným názvem Fyzika. Hildegarda se celý život zabývala studiem a pozorováním přírody. Veškerá příroda pro ní představovala jediný harmonický celek podřízený velkému Stvořiteli. Hmotný svět se v jejích dílech prolíná s metafyzickými idejemi, jak to odpovídá stavu vědomostí a filozofii její doby. Tak se dovídáme, že každému andělovi je přisouzen určitý drahý kámen, který je zároveň amuletem a nositelem nadpřirozených sil. Vznikají celé spekulativní systémy drahých kamenů. Uvedli jsme andělský, existuje zodiakální, měsíční, planetární a další. Hildegarda ale uvažuje i nad otázkami vzniku drahokamů a jejich využitím. není na škodu seznámit se s ukázkami z Hildegardiny práce De Lapidibus.

Každý kámen má v sobě oheň a vlhkost. Ďábel se drahokamů děsí, nenávidí je a pohrdá jimi. Připomínají mu totiž to, že se třpytily ještě dříve než jej svrhli z klenby nebes a přišel o velebnost propůjčenou mu Bohem.

Na východě a všude tam, kde panuje velké horko vznikají drahé kameny. Kopce jsou v těchto končinách rozpálené od sluneční záře jako sám oheň a řeky jsou tak horké, že se někdy přelejí, způsobují povodně a vystoupí až k vrcholkům kopců. Tehdy se vody dotknou sluncem rozpálených kopců a tam kde se setká voda s ohněm chrlí pěnu, jako je to při ohněm taveném železe, nebo na kamenech co v ohni tají. Za tři nebo čtyři dni tato pěna utuhne v kámen. Když povodeň ustoupí a vody se vrátí do svého koryta, uschne bahno, které zůstalo na různých vrcholech kopců v různém denním čase a při různé teplotě. Podle toho za jakých podmínek utuhlo získá bahno barvu a tvrdost, vzniknou z něho drahé kameny. Ty se potom jako rybí šupiny uvolní ze svých míst a padnou do písku. Když znovu nastanou povodně řek, zanesou mnohé z kamenů do vzdálenějších končin, kde je lidé nakonec najdou.

Ty vrchy ve kterých vznikají drahé kameny se z dálky třpytí jako denní světlo. Drahé kameny tedy vznikají z ohně a vody. Proto mají v sobě též třpyt ohně a lesk vody jakož i mnohé další síly a účinky, kterými lze dosáhnout mnoho užitečného. Jde o věci lidem prospěšné … podstata drahokamů vyhledává všechno čestné a užitečné, nenávidí zvrácenost a zlobu stejně jako ctnosti opovrhují neřestí.

Ve svém De Lapidibusu popisuje dále Hildegarda řadu drahých kamenů, které již byly v její době používány. Podíváme se na čtyři z jejích popisů a to na diamant, červený karbunkul (jako který byl označován společně s rubínem a spinelem i granát), chryzolit (pod kterým se ale v jejím pojetí skrývá topas a nikoliv olivín) a konečně jaspis.

Diamant je vřelý. Pochází z určitých vrcholků na jihu, které jsou břidlicové a sklovité skoro tak jako některé krystaly. Z těchto skal občas vychází dunivý zvuk připomínající tlukot mohutného srdce. Protože diamant ještě před tím než naroste je již silný a tvrdý, rozestupují se skalní stěny a diamant se dostává v podobě oblého kamene do vody. Když se na tom samém místě znovu ve skále vytvoří diamant, je už menší a slabší než ten předchozí. Vždy když vystoupí řeky z břehů, odplaví nově vzniklé kameny do míst kde je nalézáme.

Karbunkul roste při zatmění Slunce. Jak je mu něco proti vůli, rád by se vypařil. Proto je někdy temný, když na Boží příkaz oznamuje hlad, mor, nebo změny ve vládě. Tehdy Slunce zkoncentruje veškerou svou sílu na oblohu, zahřeje svým žárem měsíc, probudí jej svým ohněm a začne samo znovu svítit. Právě v této hodině vzniká karbunkul. Proto má ve svém lesku oheň Slunce. Roste do té doby než se Slunce znovu rozzáří. Jelikož k zatmění Slunce dochází jen zřídka, je karbunkul velmi vzácný a velká je i jeho síla. Musí se s ním zacházet velmi opatrně.

Chryzolit roste pod vlivem sluneční záře a vlhkosti vzduchu odpoledne. Má v sobě oživovací sílu. Z toho důvodu když dáme tento kámen do blízkosti mláďat ovcí, nebo jiných zvířat, je to v důsledku síly kamene, že mláďata se začnou předčasně pohybovat a poskakovat.

Jaspis roste tehdy, když se Slunce sklání k západu. Je prohřátý slunečním ohněm. Má však víc ze vzduchu než z vody nebo ohně. Rozličné zbarvení má proto, protože barva Slunce se často mění z důvodu že zapadá do různých mraků. Jako lék je dobrý proti horečce a proti dně.

Výše uváděné představy paní Hildegardy pocházející z 12. století a patřící k nejucelenějším, nejsou zcela původní, protože jejich základy jsou daleko starší a pocházejí z drahokamových nalezišť v jihovýchodní Asii (patrně z Indie a Barmy). Ostatně nejsou ani zcela absurdní, uvážíme li, že je pravdou, že vlastnosti drahých kamenů, i některých dalších minerálů jsou jedinečné a mohou ovlivnit i živé organismy. Skončila doba, kdy jsme podceňovali znalosti našich předků a prapředků. Možná, že i díky historickým studiím se dovíme o vzájemné kontinuitě nerostů a živých organismů více, než si zatím sami připouštíme. Horší ale je, že ještě na konci století dvacátého jsou u nás lidé, tzv. „léčitelé“, nemající ani tu nejmenší představu o vlastnostech minerálů, kteří aniž by vycházeli ze středověkých lapidářů dokáží podvádět důvěřivé občany zaručenými radami o léčivé moci jednotlivých kamenů.

Reklama

MINERÁL.CZ
©1999-2018 mineral.cz & autoři příspěvků

Pro aktivaci košíku musíte zadat svůj email