V průběhu roku 1999 jsem v Míšeňské dolině zdokumentoval kromě řady těžebních lokalit i dva relikty hutnických objektů - pražicích pecí 1/. (Obr. 1). Pece byly používány k pražení vytěžených rud, aby byly měkčí a lépe zpracovatelné. Přípravu takové činnosti podrobně popisuje G.Agricola ve svém díle z r.1556: „Nejprve se rudnina musí vytřídit od hlušiny a rozdrtit na menší kusy, aby mohla být žílovina pražena na otevřených ohništích. Také se propírá vodou, aby těžší zrudnělé žíly klesly ke dnu a lehčí součásti jako hlína a jíl byly odplaveny pryč. Jest prací nikoli mužů přebírati a tříditi surový kov, nebo bohatou rudu, nýbrž žen a dětí. Tu smíšeninu házejí na dlouhý třídící stůl, u něhož vysedávají skoro celý den a rudu roztřiďují do necek, pak do beček, které se do hutí k tavení dovážejí…" 2/. Pražení patří mezi nejstarší základní formy úpravy rud.

obrázek mapa míšenské doliny

Obr. 1. Výřez mapy z roku 1900

Pro většinu těžených rud byly stavěny pražící pece stejného principu (obr. 2). Byly kulaté, spíše však podlouhlé vanovité, stádlovitého typu 3/. Stejné tvary pražicích pecí byly používány i na před-běžné pražení vápence. Nejjednodušší jsou dále Agricolou popisovány takto: „V zemi se vykope čtverhranná pražná jáma přiměřeně veliká a zpředu otevřená, na tu se pak nakladou polena těsně vedle sebe, na ně pak jiná napříč. Vznikne jakýsi rošt. Pak se na sebe kladou další a další až do výše jednoho, nebo dvou loktů. Na takto vzniklou hranici se pak položí kladivy na kusy roztlučená ruda, nejdříve největší kusy, pak střední a nakonec nejmenší a vytvoří se mírně stoupající hromada podo-by kužele..... Ba též velice často se upražená a dosud teplá ruda polévá vodou, aby více změkla a stala se křehčí, neboť když žár ohně vysuší vlhkost, roztrhává voda snáze ještě teplou rudu…. Stejné tvary pecí podkovovitého tvaru i velikost jako u nás v Míšeňské dolině jsou i ve Zlatých Horách na úpatí Příčné hory, které jsme při prospekci v říjnu roku 2005 lokalizovali s geologem RNDr. J.Večeřou z Českého geologického ústavu pracoviště Jeseník. Obě jsou postavené u potoka a v jejich obvalu se nacházejí kusy spečených zlatonosných ale i vápencových hornin. Stejné tvary reliktů pražicích pecí jsou též v Jeseníkách u Supíkovic. Kilometr západně od obce tam při okraji lesa leží celý středověký výrobní areál dokonce s osmi vápennými pecemi vedle sebe. Z toho čtyři jsou tavící, kruhového tvaru a těsně u každé z nich je jedna menší pec pražicí podkovovitého tvaru ve které se hornina před vlastním tavením upravovala pražením. Asi 500 metrů jihozápadně od nich, na úpatí kopce Křemenáč je další areál se čtyřmi takovými pražicími pecemi.

obrázek pražící pece

Obr. 2. Rytina pražících pecí

Nálezové situace reliktů hutnických a těžebních objektů

1. Pec č. 1 - horní

V SZ části Míšeňské doliny v lesním odd. Bei den Alten Strasse č.62, na JZ břehu bezejmenného potoka -levostranného přítoku Meiβengrunder Bachu, leží relikt, který na první pohled vypadal jako jáma povrchové dobývky, nebo trychtýř zasypané šachty s oválným obvalem. Podle typického pod-kovovitého tvaru o rozměrech 12 x 6 m, s jednou otevřenou čelní stranou a nápadně shodnými znaky s objekty popisovanými v díle G.Agricoly, a podle jeho umístění v bezprostřední blízkosti výrazné těžební činnosti, jde o pozůstatek jednoduché nadzemní nístějové pražicí pece. Půdorys objektu pece č.1 je na obr. 3. Vanovitá nístěj pece je zapuštěna do mírného přírodního svahu o stou-pání 5 stupňů (C). Podélná osa je orientována ve směru SV-JZ. Sníženou a otevřenou stranou předpecí směřuje k SV. Obval na SSZ straně je dlouhý 7 m, na straně JJV jen 5 m, neboť byl narušen mohutným stromem zarostlým v okraji blíže středu předpecí, jehož shnilý pařez je značného stáří. Oba obvaly převyšují okolní terén o 1,2 m. Obsahují přepálené horniny, drobné kameny, kvarcity prorostlé žílami limonitu a hematitu, pískovec, valouny silně železitých magnetických vulkanitů (polzenitu), deskovitý silně magnetický prokřemenělý znělec, větší i menší kusy provápenatělého pískovce a zlomky tvrdých pálených červených cihel. Celková situace je zakreslena na obr. 4.

obrázek těžební zářez a pece - malý obrázek

Obr. 4. Celkový plánek popisované lokality

Největší kus pálené cihly vyčnívající z obvalu (D), má zachovány jen dvě původní a nepoškozené strany šířky 10 cm a výšky 8 cm. Délku cihly neznáme, dosud se nám nepodařilo povrchovým sběrem nalézt celou, ani dvě půlky, které by k sobě patřily. Užší strana cihly je pokryta šedozelenou popraskanou sklovinou nasvědčující, že byla součástí vnitřní vyzdívky pece. Obvaly mimo jiné obsahují uhlíky spáleného dřeva promísené s červenou, rezavou a šedožlutou jílovitou hlínou a nemagnetickou pórovitou šedočernou sklovitou struskou. Dále se v nich nacházejí malé, silně ferromagnetické kusy nataveného a spečeného křemenného písku rezavé barvy, obsahující částečně natavená černá zrna magnetitu a makroskopické slitky lesklého bílého i žlutočerveného dosud blíže neurčeného kovu, který na povrchu nenese žádné stopy koroze. Obvaly se snižují ven po obvodu pece a také dovnitř podélné prohlubně nístěje hluboké 1,7 m, která je na uzavřené JZ straně široká 1,8 m a směrem na SV k otevřenému mírně se svažujícímu předpecí se zužuje na 0,75 m. Pro potvrzení, že jde o pec, byly ve středu prohlubně nístěje po odhrabání cca 15 cm vysoké vrstvy listí a jehličí vyhloubeny ve vzdálenosti 1,5 m od sebe dvě zjišťovací sondy (E a F), o průměru 0,15 m.

obrázek pražící pec

Obr. 3. Půdorys a průřez pecí č.1

V podloží 10 cm mocné černé humósní hlíny, byla zastižena souvislá žárová vrstva přepálené jílovité červené a rezavě hnědé mazanice, promísená s uhlíky a zlomky stejného materiálu jaké byly nalezeny v obvalu. Mazanice je ale jemnější, úlomky menší. Nacházejí se ještě v hloubce 50 cm na dně sond, kterými jsme však dna pece nedosáhli, to je ve větší hloubce. Jsou zde hlavně úlomky přepáleného silně vápenitého jemnozrnného pískovce modročerné barvy, obsahujícího mimo jiné i fosilní schránky mořských živočichů z uhličitanu vápenatého. Surovina na zkoušku kapkou kyseliny solné bouřlivě reaguje a šumí. Sondy jsme dále neprohlubovali, aby nebyla narušena stratigrafie pro případ, že by zde snad někdy byl prováděn montánně archeologický výzkum. Červená jílovitá mazanice odebraná ze sond ve dně nístěje byla pokusně v rýžovnické míse promývána, přičemž se krvavě červená rudka rozpustila a odplavila. Zbytek byl jen mírně magnetický. Obsahoval mimo jiné, málo natavená makroskopická křemenná zrna a jen řídce se vyskytující též natavená a již téměř kulatá černá oktaedrická zrna magnetitu, která se dala vybrat magnetem. Mazanice má ferro-magnetické vlastnosti. Průběh magnetické mineralizace je znázorněn šrafovaně v půdorysu na obr. 5.

obrázek mineralizace pece

Obr. 5. Vyznačení ferromagnetické mineralizace v peci č.1

Detekčním přístrojem je vykazována po celé délce prohlubně nístěje a zasahuje až do vzdálenosti 6 m před pec, do pracovní plošiny (G). Na ní pod drny trávy je souvislá vrstva ušlapané černé zeminy s roztroušenými úlomky přepálených kamenů. ”Ferromagnetický” koridor široký 1 m je ostře ohraničen. Stejné vlastnosti má i obval pece po obvodě, který je narušen staletými shnilými pařezy stromů, přesto svým magnetizmem vymezuje původní obdélníkový (podkovovitý) půdorys základů pece. Po levé straně pece je oválná, mírně mísovitá prohlubeň (H), hloubky 30 cm, průměru 4 až 5 m. Za prohlubní zasahuje příčně do obvalu do hloubky 15 cm zářez (CH), délky 2 m, šíře 0,75 m, což by mohl být tahový kanálek.

Dalším výrobním činnostem nasvědčuje ve vzdálenosti 15 m SZ od horní pece na ostré hraně svahu malý pískovcový lom (I), šířky 12 m, hloubky 2 m. Pod ním ve svahu nad potokem leží několik opracovaných pískovcových sloupků (J). Nad lomem na malé plošině je kruhová mělce mísovitá prohlubeň (K), o průměru 6 m. V jejím středu i v obvalu pod vrstvou jehličí a humusu se nachází větší kusy dřevěného uhlí a přepálená zemina. Je to pozůstatek po milíři na výrobu dřevěného uhlí, kterého bylo k úpravě vytěžených rud zapotřebí. U prohlubně byla nalezena pouze roztržená objímka z postraňků povozu. Těsně kolem prochází stará úvozová cesta s pomístním názvem Mokrá, vedoucí k zaniklým selským usedlostem pod hradem Tolštejn. Je SV odbočkou ze Staré Pražské cesty, která se táhne téměř souběžně úpatím hory Jedlová, ale o 200 m výše. Na SZ straně „Mokré“ cesty v poloze Wolfsgrube – Vlčí jámy leží několik větších zasypaných šachet po dobý-vání železných rud. Blízkost zdroje surovin vysvětluje důvod stavby pece č.1 těsně nad těžebním zářezem, neboť zájmové suroviny se zpravidla vždy zpracovávaly přímo v místě výskytu, nebo se k peci dovážely z nejbližšího okolí, např. v naší situaci je to necelých 15 m od těžebního zářezu a cca 130 m od Vlčích jam. Ze situace je patrné, že se zde těžilo nejprve povrchovým způsobem. Po odtěžení svrchních partií těžba postoupila do větší hloubky a bylo nutné surovinu k peci dopravovat obtížně nahoru do prudkého svahu, byla otevřena těžba dole u potoka. Bylo pravděpodobné, že po povrchovém odtěžení rozsypových zájmových, nejspíše železitých zemin, případně když se v hloubce narazilo na žíly jiných vzácných rud, nebo čočky zvápenatělých pískovců, přešli horníci k těžbě hlubinné a začali razit štolu. Zářez tomu odpovídá. Relikt horní pece se jeví jako mnohem starší, nežli relikt pece dolní, od níž se liší menší odpadní haldou. Na výkon pece mělo vliv vhánění vzduchu a proto pece, jako tato, u kterých nebylo možné využívat vodního kola na potoce k pohonu měchů, byly stavěny na svahu, aby tak využily přirozeného tahu větrů. U horní pece se nenašlo žádné nářadí, ani kovové předměty a prozatím se nepodařilo povrchovým sběrem ani drobnými sondami v okolí nalézt fragmenty keramiky, které by datovaly dobu jejího provozu. V obvalu a v okolí nejsou ani zbytky typické kovové strusky.

2. Pec č. 2 - dolní

Lokalita se nachází na S břehu bezejmenného potoka, levostranného přítoku Meiβengrunder Bachu pod svahem, ve vzdálenosti cca 80 metrů od popisované pece horní. Terénní situaci vidíme na celkovém plánku na obr. 5. Hutníci zde srovnali svah a odpadní haldu vytěženou zprotejšího zářezu a do středu vzniklé, mírně k S stoupající plošiny nad korytem potoka vystavěli pec obdélníkového tvaru s průčelní stěnou otevřenou k J. Celková délka tohoto hutního komplexu včetně odpadní haldy je cca 40 m a jeho šířka dosahuje až 20 m. (L). Vlastní pec je dlouhá 10 m a široká 6 m. Relikt také na první pohled vypadal jako jáma povrchové dobývky, nebo trychtýř zasypané šachty s oválným obvalem. Celý prostor kolem pece i její prohlubeň byly v minulosti zaplněny vytěženými polomovými kmeny stromů a větvemi. Po jejich odklizení a odhrabání asi 0,15 m vysoké vrstvy napadaného zetlelého listí a jehličí, bylo teprve možné přistoupit k bližšímu ohledání místa. Bylo zjištěno, že jde o hutnický objekt, který ač kdysi zbořen, přesto jeho relikt zůstal z větší části zachován v téměř nenarušeném stavu díky nepřehlednému divoce zarostlému a obtížně přístupnému terénu temného údolí.

obrázek dolní pec

Obr. 6. Fotografie pece číslo 2

Jde o nadzemní typ nístějové, pražicí pece částečně zapuštěné do země. Předpecí (M), o průměru 3 m je schodovitě více jak o 1 m níže než dno nístěje (N) vlastní pece. Je od ní odděleno zbořenou, a ještě patrnou příčnou zdí, vystavěnou z otesaných pískovcových kvádrů i plochých deskovitých znělcových trachytických kamenů. Ty jsou po destrukci navaleny do prohlubně předpecí a zčásti do prohlubně nístěje. Dále se zeď skládá z červených přepálených kvarcitů upravených do tvaru větších cihel tvořících její základy. Kameny ve spodní části základů zdi jsou zachovány ještě v původním usazení, ale tak jako na S uzavřené straně pece jsou zasypány destrukcí věnce pece. Pojivo mezi kameny se v obnažených přípovrchových partijích nenachází. Mělce zahloubená prohlubeň předpecí tvoří vstupní a nejnižší otevřenou stranu pece. (Foto obr. 6). Tam končí rovinou s malou pracovní plošinou (P) přecházející v odpadní haldu (R), která se prudce svažuje a tvoří bahnitý břeh potoka protékajícího těsně kolem. Přepálené horniny a sklovitá struska jsou sypány až na úroveň vody. Podle jejich množství je patrné, že jde o hlavní odpadní haldu pece, táhnoucí se od předpecního prostoru vpravo směrem na V, kde dosahuje délky až 15 m, šířky 20 m a výšky 5 m. Obvaly obsahují stejný materiál, jako u pece horní, to je spečený kvarcit se ztuhlými pórovitými náteky limonitu i hematitu, přepálené vulkanity, velké i malé kusy přepáleného a červeně zbarveného zvápenatělého pískovce. Ten též bouřlivě reaguje při zkoušce kyselinou solnou. Některé kameny a úlomky červených cihel jsou pokryty zelenou a šedobílou popraskanou pórovitou sklovinou. Také zde jsou obvaly a některá místa v odpadní haldě magnetická. Způsobil to hojný výskyt magnetitu, jenž je s limonitem a hematitem obsažen v okolních rozvětralých horninách a vulkanitech zbervujících zeminu kolem rezavě hnědě, jakož i bahno s kameny v potoce tekoucím kolem pece.

Z obvalu vyčnívala půlka červené přepálené cihly, o zachovalých jen dvou rozměrech tak jako u pece horní, ale tato je větší šířky, to je 12 cm. Výšky je stejné 8 cm. Jde o typ pálené cihly lidově zvané ”buchta”, používaná ve stavebnictví již v době gotické 4/. Na její podélné užší straně je znatelná vrstva 0,5 cm žlutavé přepálené a připečené horniny (O). Další tři necelé půlky cihel, tohoto typu o zachovaných stranách, šířce 11,5 až 12 cm, výšky 6,9 až 7,7 cm, jež byly nalezeny v místech haldy pod předpecím, vyčnívaly z bahnitého břehu potoka kam napadaly po destrukci pece (S). Dvě mají ze stran rovněž připečenou sklovinu a nesou stopy prstů cihláře. Třetí půlka cihly má šířku 10 cm, výšku 8 cm a nemá na sobě žádnou sklovinu. Celé pálené cihly klasického tvaru ”buchty” obdobných rozměrů jsme nalezli i na hradě Tolštejn ve zříceném kamenném zdivu na nádvoří. Jsou spolu s dalšími nálezy vystaveny v expozici našeho muzea v Jiřetíně. V haldě i v obvalu se nacházejí četné malé i větší kusy spečených křemencových slepenců a silně silicifikovaných pískovců sloužících ke zpevnění stěn pece, neboť více vzdorovaly ohni a delší dobu udržely teplotu. Jejich výskyt je však prokázán až v dalším údolí u lokality Gotsgruben, takže tam odtud musely být přivezeny. Jak již vpředu zmíněno, tato pec se od horní výrazně liší nejen mnohem větší odpadní haldou a zejména hlouběji zapuštěnou vanovitou nístějí i sníženým oválným předpecím, ale také tím, že předpecí je od nístěje odděleno zachovanou příčnou zdí. Jde o jeden z dalších typů pražicích, nebo vycezovacích pecí popisovaných G. Agricolou i L. Erckerem 5/. O vycezovací pec by se jednalo v případě, že by zde byly těženy a praženy olověné, měděné, nebo stříbrné rudy, což vzhledem k rozmanitosti výskytu rud na Lužickém zlomu a v této části Míšeňské doliny, nelze vyloučit. To budeme znát až po provedené metalografické analýze vzorků nalezených hornin a případně po nalezení kovové strusky, nebo slitků ve dně nístějů pecí. Jestliže bylo používáno měchů k dmýchání vzduchu do pece, muselo zde být vodní kolo pro jejich pohon a další příslušenství, jako např. vantroky. Ty musely být upevněny na trámové konstrukci nad hladinou potoka tak vysoko, aby podle průměru vodního kola byla jeho středová hřídel přibližně v rovině s dnem nístěje pece, protože hladina je v hloubce 3 m pod jeho úrovní. Ale mohlo tu být postaveno i jiné zařízení k dmýchání využívající vody kolem protékajícího potoka. K prokázání této skutečnosti bude třeba hledat zbytky zařízení a také vzduchový kanál ve východní stěně nístěje.

Nad dolní pecí výše na potoce v místech, kde je potok překračován zmíněnou „Mokrou cestou,“ musela být podle terénních tvarů (nahoru rozšiřujícího se bahnitého údolí) nádrž na zachycování dostatečného množství vody jak pro pohon vodního kola, tak i pro rýžování, jak tomu obvykle bývá na podobných lokalitách. Byly zde pro to příznivé terénní podmínky, zejména dostatek vody a svědčí o tom i náhlý prudký spád dolů do údolí i usměrnění toku po upravených plochých kamenech. Jistě v tomto místě „Mokrá“ cesta překračovala potok po můstku. Vodárenskými výkopovými pracemi v r.1897 při svádění pramenů a potoků rourami do sběrných jímek byl terén změněn a v potoce mnoho vody ubylo. Dnes je močálovitý prostor nádrže zanesený bahnem. Povrchovými sběry v nejbližším okolí této pece se našly kovové předměty, např: koňská podkova, plochý skalní klín, ozdobná mosazná spona z boty, mosazná přezka z pásku, mosazný knoflík, roztržená oka řetězů, úlomky klínů, železná kramle (svorník), a recentní zdobená železná sekerka se zbytky topůrka a klínků. Předměty byly uloženy pod vrstvou humusu na ušlapané pracovní ploše. Ani zde se dosud nepodařilo nalézt žádný fragment keramiky. Postrádáme klasické řemeslné nářadí i typickou kovovou strusku. Nelze ani vyloučit, že se jedná o pece kombinované, na pražení železitých či jiných - vzácných zemin, jakož i silně vápenitých pískovců vyskytujících se v nejbližším okolí v hojném množství. Spotřeba vápence i dřevěného uhlí k tavení železa a dalších kovů byla obrovská 6/. O tom, že v Míšeňské dolině bylo železo skutečně zpracováváno svědčí nálezy černé sklovité strusky s vysokým obsahem železa u potoka v poloze Gotsgruben (M.Gelnar) a nedaleko v lesním odd. č.55 Ober dem Räumicht nálezy několika míst s mocnými vrstvami dřevěného uhlí, zřejmě zaniklých stanovišť milířů, které jsem lokalizoval v květnu roku 2004. Je otázkou, zda popisované pece jsou stejného typu a pocházejí ze stejné doby jako relikty hutnických objektů, které jsem objevil v roce 1993 u měděného dolu na Schweidrichu u Šluknova a které podle nalezených zlomků užitkové keramiky pocházejí z konce 15. století nebo začátku 16. století, to znamená z doby, kdy Šlejnicové hornicky a hutnicky podnikali současně na obou svých panstvích Tolštejn a Šluknov. Její zodpovězení bude předmětem dalších od-borných výzkumů.

3. Těžební zářez - štola ?

Na J břehu bezejmenného potoka levostranného přítoku Meiβengrunder Bachu, ve vzdálenosti cca 20 m od pece dolní, je ústí prostory hluboké dobývky vzniklé odkopáním stráně za účelem těžby nejspíše zemitého hnědele s rozvětralými vulkanity obsahujícími vysoký podíl magnetitu i jiných vzácnějších rud. Na celkovém plánku na obr. 5, je těžební zářez pod písmenem (A). Celková délka zářezu 22 metrů však svědčí na zasypaný vchod štoly. Ústí zářezu směřuje na SV a ve spodní části u potoka je široké 2,5 m.Směrem dovnitř se zářez stáčí doleva JZ směrem, kde v čelbě končí sesutou zeminou. Tam je jeho šířka dole 3,5 m a směrem nahoru do příkrého svahu se kuželovitě rozšiřuje až na 9 m. Hloubka zářezu ode dna nahoru do svahu je 10 m. Ve dně zářezu jsou menší i větší kusy silně prokřemenělého pískovce, metasomatického kvarcitu černé a namodralé barvy a některé kusy zbarvené do zelena (pravděpodobně od sekundárních minerálů mědi). Obsahují zrna zatím blíže neurčeného kovu. Dále se zde vyskytují vylámané kusy deskovitých vulkanitů prostoupené drobnými hnízdy (průměru až 1 cm) krvavě červených minerálů, které na některých částech vystavených povětrnostním vlivům jsou zbarveny zeleně až žlutozeleně. Jde o zvětralé olivíny. Pouhým okem lze rozpoznat i makroskopické žilky chalkopyritu s jeho charakteristickými náběhovými duhovými barvami, zrna magnetitu a opět šedobílého dosud neurčeného kovu, nebo rudy. Ložisko vápence se zde prozatím nenašlo. Malou haldu v odvalu (T) po pravé straně ústí zářezu naproti splavu na potoce tvoří rezavě hnědá i téměř černá zemina, která se jinde na lokalitě nenachází a která je vysoce bohatá na zrna magnetitu jimiž se přiložený magnet okamžitě obalil. Nejspíše je to koncentrovaný zbytek vytěžených, nebo vyrýžovaných a nezpracovaných rozsypových zemin. Při prohlížení šlichových vzorků odebraných z haldy, jsem pod mikroskopem dále objevil i stopově se v něm vyskytující nemagnetický minerál leskle stříbřitého povrchu, černé barvy a stromečkovitého tvaru, pravděpodobně titanit. Významnou složku mimo křišťálu, růženínu aj., tvoří zejména těžké barevné minerály, např. pyrop, zirkon, fluorit, olivín, titanit, magnetit a další. V této haldě a v hlušině v zářezu byly nalezeny pouze dva malé úlomky pocházející z klínů, nebo z hornických želízek. Na protějším břehu potoka proti zářezu se nachází hlavní odpadní halda navazující těsně na plošinu, kde byla hutníky vystavěna popisovaná pec č.2. Mělkou sondou v okraji haldy (R-1), bylo zjištěno, že obsahuje rozsypové zeminy a kusy rozvětralých vulkanitů (polzenitu) s úlomky modročerného pískovce tak jako v materiálu těžebního zářezu. Vrstvy nepřepáleného inertního materiálu svojí drobnou zrnitostí mají strukturu perku vzniklého ruční prací želízkem a mlátkem. Vrstvy jsou různě zbarvené, promísené s černou hlínou a nasvědčují tomu, že se jedná o umělé násypy nepocházející z pece, ale právě z protějšího těžebního zářezu předpokládané štoly.

Vytěžená zájmová surovina byla ke zpracování přivážena k peci přímo z těžebního zářezu přes potok, který je v těchto místech široký až 3 m. Nepochybně zde byl postaven dřevěný můstek, jehož kamenné základy zarostlé pod kořeny stromů ve zvýšeném břehu, jsou patrné dodnes (U). Jedná se o přitesané pískovcové kvádry vzdálené od sebe 1,6 m, nyní již částečně sesunuté dolů k potoku. Na jednom z kvádrů je zjevný zásek pro nosný trám. Můstek mohl být široký 2 m, což na projetí důlním vozíkem, nebo kolečkem mohlo stačit. Ve vzdálenosti 8 m od středu pece a 3 m od můstku příčně v příjezdovém směru (V) k peci, jsou dvě trychtýřovité prohlubně (W), o průměru 50 cm, hloubky cca 30 cm, jejichž středy jsou od sebe vzdáleny přesně 2 m a jsou zasypány letitým humusem. Jedná se o jámy po vyhnilých kůlech či trámech stavby nějaké konstrukce vztahující se k popisované těžební činnosti. Zde byla nalezena již zmíněná železná kramle – svorník, zřejmě jedna ze spojek této dřevěné konstrukce, nebo možná pocházející z výdřevy štoly. V potoce byla nalezena část obruče ze sudu, železné kování, silně zkorodovaný limonitem prorostlý a rozpadající se renesanční velký dveřní zámek. Dále rozlomený kruh průměru 60 mm, kovaná skoba a roztržený železný kruh. Ve vzdálenosti 6 m od můstku severozápadním směrem, leží pod vrstvou listí a jehličí několik větších znělcových kvádrů, patrně zbytků ze základů neznámého rozbořeného objektu.

Nabízí se možnost, že jde o dvě etapy těžby a využití pecí k zpracování různých druhů surovin a to i v rozdílných časových obdobích včetně toho, že bylo těženo jak povrchově, tak i štolou. Odpadní halda na níž je postavena spodní pec, je totiž větší než je odtěžená prostora zářezu. Pokud pomineme alternativu, že k dolní peci mohly být k pražení dopravovány také rudy z nedalekých Wolfsgrube, což vzhledem k vzdálenosti i obtížnosti přístupu k peci dolní a naopak blízkostí pece horní, je méně pravděpodobné, tak by v tom případě zpracovaný struskový materiál na haldě musel pocházet ještě odjinud. Tedy nejspíše z materiálu vytěženého později zevnitř štoly, která je nejblíže. A to mohla být surovinou ze zářezu ještě předtím zásobována i pec horní. Pokud však by zde byla ještě hlubší dobývka pod úrovní potoka, pak by byla doprava rudy ze zářezu i k dolní peci obtížná. Protější břeh na němž stojí spodní pec, je totiž nejméně o 2 m výše, než je současná hloubka dna zasutého těžebního zářezu. V případě, že zde byla nakloněná plošina (můstek) a za předpokladu, že úroveň dna dnes již částečně zasutého zářezu byla původně jistě mnohem hlouběji než je nyní, tak už by nešlo rudu k peci dopravovat klasickým způsobem, to je důlními vozíky, nebo trakaři, ale musely by tu být dost příkré schody což můžeme vyloučit, event. zde mohla být postavena jakási lanovka, což je také méně pravděpodobné. Bylo by totiž nesnadné, na můstku v délce pouhé 2 metry (šířka poto-ka), překonávat prudké stoupání minimálně 35 až 45 stupňů, což je pro důlní vozík či trakař již nepřekonatelný spád. Nalezené základy můstku přes potok, svědčí také o tom, že zde nemohla být hlubší dobývka než byla výšková úroveň nájezdu na můstek a také úroveň hladiny potoka. V případě přívalů vody by tak byla podúrovňová dobývka potokem zaplavena. Ale pokud je zde štola, tak by mohl zvýšený a delší nájezd až před její vchod, vyrovnat prudký spád. Dno zářezu se totiž od čelby postupně snižuje mírně nad úroveň potoka. To znamená, že pokud to štola je, tak je ražena tak, aby z ní důlní vody mohly plynule odtékat, což je pro většinu štol typické. I když všechny indicie i drobný perk v haldě charakteristický pro práci hornickými želízky svědčí pro štolu, s určitostí to zatím potvrdit nemůžeme. K ověření hypotézy bude zapotřebí odkopat veliké množství zásypu v čele zářezu a zasypaný vchod do štoly otevřít, nebo použít geofyzikální průzkum. Na měření georadarem, však nemáme možnost získat potřebné finanční prostředky. Prozatím se zde nenašlo ani jedno klasické hornické nářadí. To však možnost existence štoly nevylučuje, neboť i na jiných místech např. v poloze Meißengrundloch, kde nejméně jedna štola evidentně je i s výtokem rezavé důlní vody, rovněž nebylo nalezeno žádné nářadí ani jeho úlomky, kromě rozpadlé lopaty v hlubokém zabahněném zářezu. Nezahrabané jámy po hledačích s detektory kovů v těchto místech i v celé oblasti ale potvrzují skutečnost, že veškeré hornické či jiné řemeslné nářadí, pokud zde nějaké bylo, tak je těmito hledači z hald a odvalů štol již dávno vykradeno. Důsledkem toho je znemožnění dokumentace právě takových pro nás důležitých opuštěných neznámých a postupně zanikajících montánních lokalit.

4. Stopy po rýžování

Oba břehy potoka, kromě popisovaného těžebního zářezu, vykazují zejména na dolním toku, v místech přítoku tzv. Meissengrund-Bachu, stopy po staré těžební činnosti již málo znatelnými četnými prohloubeninami a menšími oblými haldami rozplavenými jarními zátopami a jsou místy zarostlé bujnou vegetací. Jsou to rýžovnické sejpy a mohou pocházet jak ze středověku, kdy tam mohl rýžovat již zmíněný Hans Keller a po něm Šlejnicové, tak i ze zlatokopecké horečky z doby první čs. republiky. Šířka močálovitých meandrů, jež jsou dnes zaneseny hlínou, bahnem, pískem, kamením a zarostlé travinami a křovím, je 3 až 8 m. Potok je zde široký 0,5 - 3 m, hluboký je 0,2 - 0,5 m, místy i méně. Dnes je již nesnadné rozpoznat staré práce od nových, neboť kromě vývratů a těžby dřeva, došlo zde i k dalším podstatným změnám terénu. V r.1897 se právě v této částí Míšeňské doliny prováděly rozsáhlé zemní výkopové práce pro výstavbu sběrných jímek na vodu z vydatných pramenů. Směrem do Lesné je popisovanými místy vedeno i sběrné potrubí pro varn-sdorfský vodovod a potřeby průmyslových podniků 7/. Zajisté výrazné změny terénu vznikly zejména kolem roku 1922, kdy až do německé okupace byly v Míšeňské dolině konány první modernější pokusy zjistit zlatonosnost této krajiny, což bylo prováděno téměř výhradně formou rýžování v sekundárních ložiscích (diluviálních náplavech) v nižších polohách údolí, ale i hloubkovými sondami od 2 do 7 metrů. V průběhu těchto let zde pracovalo několik kutéřských společností. Vystřídalo se zde několik skupin podnikatelů i samostatných kutéřů. Bylo zde prokázáno zlato a dokonce výskyt platiny a pokud lze výsledkům analýz věřit, ne ve zcela zanedbatelném množství. V archivu Geofondu se nachází posudky několika německých zkušebních laboratoří z let 1923 a 1928, které však uvádějí rozdílné údaje o obsahu zlata a platiny v deseti vzorcích odebraných ze sedimentů (I.= Au 27,2 g/t, Pt 23,0 g/t., II.= Au 10,2 g/t, Pt 31,4 g/t). Tehdy byla zpracována advokátem Dr. Emilem Hansem Löwem z Karlových Varů i perspektivní prognóza a předběžný rozpočet pro případ event. těžby těchto kovů ve větším rozsahu, který dosahoval výše tehdejších 5.000 000,- Kč. Ale k vlastní realizaci těžby zde již nedošlo 8/, 9/. Je zajímavé, že ve zprávě tehdejšímu Revírnímu báňskému úřadu v Teplicích jsou kutací pokusy situovány do úplně jiných míst, než leží Míšeňská dolina, a to na hřeben na opačnou stranu od ní. Je popisována oblast na SZ od hradu Tolštejna k vesnici Tollendorf (Tolštejn) a kopci Tannenberg (Jedlové). Nejspíše snad proto, aby bylo utajeno skutečné naleziště, anebo se vzácné kovy vyskytovaly i tam. Svědčilo by pro to několik větších trychtýřů zasypaných šachet na východním úpatí hory Jedlové a celá linie dalších terénních pozůstatků ležících nedaleko bývalé hájovny. Objasnění tohoto rozporu bude úkolem dalších průzkumů.

Z časů novodobé zlatokopecké horečky může pocházet zmíněná recentní, rytinami zdobená sekera s vyrytým letopočtem 1928, kterou nedaleko dolní pece někdo ztratil. Jsou v ní zachovány zbytky topůrka i tři zajišťovací klínky. Byla vyrobena kovářem nejspíše na zakázku a vyryté symboly na líci sekery, pokud nejde o kovářské značky či ozdoby, mohou mít vztah k jejímu majiteli 10/. Ve vzdálenosti 5 m od těžebního zářezu, je v protějším svažitém břehu zarážka dobývky, či průzkumné sondy délky 4 m a šířky 2 m (Y). Od ní výše proti toku ve vzdálenosti 5 m je další, dlouhá 8 m a široká 2 m (Z). U ní tvoří výchoz limonitizovaného pískovce skalní lavici, přes níž voda potoka z výše jednoho metru přepadá na splav ze šikmo přitesaného pískovcového bloku šířky cca 1,5 m. Výše proti toku je takových splavů několik a lze je sledovat i po potoce dolů. Zajímavé je, že jsou od sebe vzdáleny 5 m, nebo 10 m a téměř u každého z nich je do svahu v břehu zarážka dobývky na limonit. Pravděpodobně tyto přirozené výchozy proželeznělých a prokřemenělých pískovců, byly později uměle upraveny z účelových vodohospodářských důvodů k regulaci rychlosti průtoku vody korytem potoka z nádrže na horním toku a jejímu následnému využití níže na pohon vodního kola a měchů k dmýchání vzduchu do pece dolní. Splavy mohly sloužit i k samovolnému přirozenému hromadění koncentrátů těžkých minerálů a drahých kovů, jejich propírání a následnému odebírání právě proto, že se zde ve velkém množství vyskytují a korytem dochází k jejich transferu do nejnižších poloh údolí. Mohly na nich být upevněny dřevěné konstrukce k rýžování, vždyť jak zmíněno, sám panovník v povolovací listině výslovně uvádí že ”některé sejpy a prádla na zlato a stříbro, měď, olovo, zinek, ocel a železo měly býti výnosné”. Listiny v konfrontaci s terénním zjištěním popisovaných reliktů tedy potvrzují, že majitelé panství se zabývali nejen hornickou těžbou rud drahých kovů, ale i rýžováním zlata v Míšeňské dolině a zřejmě po určitou dobu to pro ně bylo i výnosné, tak jako pro předchozí rýžovníky (např.Hans Keller). Terénní situace na potoce podobná té naší, je pro ilustraci znázorněna na rytinách z díla G. Agricoly z r. 1550, na obr. 7 - 8.

obrázek rýžování na splavech

Obr. 7. Rýžování na splavech

obrázek rýžování na potoce

Obr. 8. Rýžování na potoce

Výskyt zlata a těžkých minerálů je prokázán jak vlastními zjištěními, tak odběry a analýzami vzorků z potoka provedenými pracovníky ČGÚ Praha v r.1999-2000 v rámci diplomové práce RNDr. Hanuse a RNDr.Kolaříkové 11/, 12/, 13/. Z práce Dr. Vladimíra Dejmka z r.1990 vyplývá, cituji dále: „ v hlášení Revírnímu báňskému úřadu ze dne 23. března 1933 jménem těžířstva (Braun-und Glanzkohlengewerkschaft Adele – Těžířstvo pro dobývání hnědého a hnědého lesklého uhlí Adéla), uvádí velkoobchodník ovocem v Ústí nad Labem Adolf Kratkey, že byla prozkoumána krajina na katastru obcí Tolštejn a Jedlová, zvláště tamější vodní toky. Nejvíce prací provedlo těžířstvo v náplavech potoka Weisbach (Bílého potoka). V roce 1934 po vzdání se dalších 26 kutišť, se hlavní zájem těžířstva “Adéla“ soustředil pouze na dvě kutiště v katastru obce Tolštejn. Po několika ur-gencích uvádí Kratkey ve zprávě RBÚ ze dne 15. srpna 1935, že z náplavů Bílého potoka protékajícího lokalitou "Meisselgrund", byly na 4 místech odebrány vzorky, na místě proprány a tak byl získán koncentrát o váze 0,5 kg, který se prý skládal z magnetovce a chalkopyritu. Zpráva dále pokračuje, že laboratorní výsledky dosud nejsou k dispozici, že až chemický rozbor ukáže, zda v magnetovci a chalkopyritu je přimíšeno „ skryté zlato. “ Avšak tato zpráva o výsledku chemických analýz se v materiálech RBÚ nedochovala, anebo nebyla nikdy dodána…..“

Často citovaný 14/ historik Bohuslav Balbín se již v r.1679 ve svém díle zmiňuje: o pověstech o pokladech hledaných potulnými Vlachy-Benátčany, o propírání sedimentů a rýžování zlata z Meiβengrunder Bachu v rokli Meiβengrundu jihozápadně od Tolštejna. Podle pověstí neměla by být, vyjma Krakonošova bohatství v Krkonoších, žádná jiná krajina bohatší na zlato a drahokamy, než tato. Italové – Benátčané byli všeobecně známí u prostého lidu tím, že prý zde nashromáždili po-klady. Potok, který pod zámkem Tollenstein pramení a k Meissengrundu přitéká, má obsahovat zlatá zrna, jakož i vrch na kterém zámek stojí má být plný zlatých žil…15/. Zapomenuté a nyní znovu objevené naleziště drahých kamenů jsem popisoval podrobně v MANDAVĚ 2005 16/. Jakého konkrétního výsledku středověcí horníci a rýžovníci v těchto místech dosáhli, to dostupné prameny neuvádějí, ale jisté je, že pokud by bylo dosaženo jen bezvýznamného výsledku, tak by jistě nákladné práce takového rozsahu spojené s výstavbou několika pecí a hutněním neprováděli. O zadržování vody na potoce v minulosti svědčí zbytky umělé hráze, jejíž násypy z pískovcových kamenů, písku a jílovité hlíny jsou ještě patrné na jeho dolním toku, kde se hadovitě kroutí a tvoří velký meandr tvaru písmene U. Pod hrází jsou na potoce další takové splavy a oba břehy jsou rozryté dobývkovými zarážkami a pokryté menšími haldami. Proti hrázi na pískovcovém bloku je vysekán znak runového písma ve tvaru písmene Z. V různých pramenech je vysvětlován např. jako kotelní hák, kaptan - hák na lovení vlků (tzv. vlčí udice Wolfsangel). V určité obměně se vztahuje k symbolům užívaným záškodnickými skupinami Werwolfů. Tento znak se však velice často vyskytuje i na jiných lokalitách a je dáván do souvislosti s Vlachy, prospektory hledajícími v minulosti ve zdejší krajině vzácné kovy a drahé kameny 17/. Poblíž v lesním oddělení č.61 Edelmanns Born leží lokalita nazvaná "U propadlé štoly". 18/. Cesta procházející jižní částí Míšeňské doliny je v mapě z r.1900 uváděna jako Goldgrubenstreifen. Na obou stranách cesty jsou další těžební lokality, jako např. zasypaná šachta Goldgruben, zasypaná štola Meißengrundloch a Meiβenhöhle - Míšeňská jeskyně s povrchovými dobývkami popisovaná F.A. Reussem v prvním díle jeho Mineralogické geografie Čech z r.1793. Podél těchto lokalit teče dnes bezejmenný potok, který Reussův průvodce tehdy nazýval Meiβengrunder Bachem (a tento správný místní název by se měl používat i v současné době). Na jeho horním toku na obou svazích byl zjištěn výskyt polzenitů i kvarcitů s limonitem, hematitem a goethitem. Předpokládám, že i v těchto místech mezi lokalitami Gotsgruben a Goldgruben, byly ve středověku postaveny další hutnické objekty na úpravu rud, neboť v potoce pod jeskyní jsem nalezl několik kusů nataveného a spečeného bazaltu s náteky skloviny. Jak již zmíněno na jeho spodním toku, proti lomu Gotsgruben – v lesním oddělení 53, bylo v r. 1989 Michalem Gelnarem nalezeno několik kusů klasické černé pórovité sklovité hutní strusky. Z jejího mikroanalytického rozboru provedeného na VUT FSI v Brně vyplývá, že se jedná: o železnou strusku průměrného složení 39,25 % Fe2O3. Poněkud zvýšená koncentrace oxidu fosforečného poukazuje na strusku pocházející z kovářského zpracovávání železa (svědčí o mírně oxidační atmosféře) a nízká průměrná koncentrace síry nasvědčuje, že v železářské peci bylo jako palivo používáno dřevěného uhlí 19/. Pec se prozatím v těchto místech najít nepodařilo.

Pro orientaci se zmíním ještě stručně o potoku v dolní severovýchodní části Míšeňské doliny. Je to v místech, kde se spojuje s dalším potokem přitékajícím od obou popisovaných pecí a který jsem zmiňoval na začátku této kapitoly. Protéká podél státní silnice (v poloze značené na mapě v Hockaufově průvodci z r.1885 jako Meißengund) a je pojmenován Goldflößel 20/. Zde silnici kříží a vlévá se pak do Lesenského potoka, který je zakreslen na mapě Sectio 10 prvního rakouského vojenského mapování započatého v r.1764 vídeňským generálním štábem a je nazýván Weiß-Bach - Bílý potok. Kolem Bílého potoka jsou také více i méně výrazné sejpové haldy svědčící na rýžování zlata ze sedimentů. Právě v těchto místech byla geology zjištěna nejvyšší koncentrace zlatinek. Asi 250 metrů odtud jižním směrem v lesním oddělení č.52 Beim Futterplatz leží lokalita plošné povrchové těžby zemin ze sedimentů obsahujících zájmové kovy. Část historických rýžovišť a sejpů u potoka však postupně zanikla, nebo byla zničena vybudováním nové Císařské silnice v r.1806 (státní silnice Rumburk-Praha), Tím byla napříč rozdělena i východní část Míšeňské doliny táhnoucí se až k úpatí Pěnkavčího vrchu, kde v lesním oddělení č.43 Fridrichsbad leží jedna z nejstarších zaniklých středověkých sklářských hutí D.P.-1, ze sklonku 13. a začátku 14.století spolu s dalšími těžebními lokalitami. Jedna z frekventovaných odboček z hlavní komunikace ze Stožeckého sedla, táhnoucí se úpatím Pěnkavčího vrchu, vedla před vybudováním Císařské silnice po tzv. Poštovní silnici, kolem Patzeltova pramene dolů ke Kamennému mostu, kolem polohy Goldflössel a Buschmühle do Innocenzidorfu (obec Lesné) 21/. Další zmiňované a zajímavé lokality v Míšeňské dolině a jejím okolí budou postupně publikovány v dalších ročenkách MANDAVA.

Poznámky, prameny a ke studiu použitá literatura

1. SOA Litoměřice, pobočka Děčín, soubor historických map: Wirtschaftskarte Rumburg - Niedergrund. Hochwald im 100 jahr: Umtriebe, 1: 7200. Nach dem Befunde mit Beginn des Jahres 1900.
2. Agricola, G., 1556: Dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Překlad: B. Ježek a J. Hummel. Matice hornicko-hutnická. Praha 1933.
3. Pleiner, R.,1958: Základy slovanského železářského hutnictví v Českých zemích. Nakl. ČSAV. Praha.
4. Kořan, J., 1981: Technika doby Lucemburské. Studie z dějin hornictví 11, Národní technické muzeum Praha, str.39-45.
5. Ercker, L.,1574: Kniha o prubířství. Český překlad Pavel Vitouš. Národní technické muzeum Praha 1974.
6. Plekanec,M., Havránek,P., 2004: Milíře nad Dolním Podlužím a u Waltersdorfu. Muzeum Varnsdorf. Ročenka klubu přátel muzea Varnsdorf MANDAVA, str. 14-18. Též: Havránek,P.,2002: Milíře u Horní Světlé. OVM Česká Lípa. BEZDĚZ č.10, str.275-282.
7. Warnsdorf mit seinen historischen Deckwürdigkeiten vom Jahre 1850 bis 1913. Mit Nachtrag vom Jahre 1913-1922. II. Teil. Rukopis. (Varnsdorf a jeho historické pamětihodnosti od roku 1850 do 1913. S dodatkem do roku 1922. (Od anonymních sestavitelů). Přeložila Věra Kavanová. Varnsdorf, Kruh přátel muzea 2000.
8. Dejmek, V., 1990: Zlato a platina pod Tolštejnem. Zprávy kr.muzea v Teplicích 18, str. 71-79.
9. Archiv ČGÚ Praha, č. P/3014/1: Zprávy o výskytu zlata a platiny u Tolštejna okr.Rumburk. Exposé - Výskyty zlata a platiny + Analytické rozbory zkušebních vzorků z r. 1923 a 1928 pro podnikatele Dr. Emila Hanse Löwa z Karlových Varů. (Český překlad pro Hornické muzeum v Jiřetíně p. J. provedl v r. 1998 RNDr. Petr Kühn, geolog Okresního muzea v České Lípě).
10. Pozn.M.P.: Zvon Zikmund v chrámu sv.Víta v Praze restaurovaný v r. 2003, má na svém srdci vyraženu stejnou kovářskou značku jako je na nalezené a rytinou zdobené sekeře.
11. Hanus, R., 2001: Geologicko mineralogické poměry Míšeňské doliny v Lužických horách. Diplomová práce, MS archiv PřF UK Praha, str.73.
12. Kolaříková, I., 2001: Geologicko ložiskové poměry v Milířské dolině u Jiřetína p. Jedlovou. Diplomová práce, MS archiv PřF UK Praha, str.58. Dále ústní sdělení B.Flekny a P. Havránka.
13. Hanus, R., 2001: Mineralogicko geologická charakteristika Míšeňské doliny v Lužických horách. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Nár. muzea Praha, č. 9, str. 200-202. (Na toto téma proběhla 15.9.2003 v Nár.muzeu v Praze přednáška RNDr. Hanuse a RNDr.Kolaříkové). Dále ústní sdělení RNDr. P. Rambouska z ČGÚ Praha.
14. Kratochvíl, J., 1937: Topografická mineralogie Čech díl I. Praha, str. 391-392.
15. Balbín, B.,1679: Miscellanea historica regni Bohemiae I. 1. Pragae (Rozmanitosti z historie Království českého), latinský originál. Viz též: Balbín, B., 1679: Krásy a bohatství české země. Výbor z díla Rozma¬nitosti z historie Království českého, uspořádala a do češtiny přeložila Helena Businská, Praha 1986,
16. Plekanec,M., 2005: Zapomenuté naleziště drahých kamenů v Míšeňské dolině. In: Mandava/Mandau 2005. Varnsdorf, Kruh přátel muzea, s. 41-59.
17. Veselý, M., 1999: Stříbrné doly u Jedlové. BEZDĚZ č. 8, Okr.vlast. muzeum Č. Lípa, str. 97-117.
18. Plekanec, M., 2006: Neznámé podzemí, tajná chodba z hradu Tolštejna, štola, nebo zbytky systému středověkého opevnění? In: Mandava 2006. Varnsdorf, Kruh přátel muzea, s. 20-37.
19. Stránský, K., 2001: Zpráva z metalografické mikroanalýzy rozboru strusky z Míšeňské doliny, pro Hornické muzeum v Jiřetíně pod Jedlovou ze dne 2.4.2001. Vysoké učení technické FSI, Ústav materiálového inženýrství Brno.
20. Smetana, J., 1998: Jiřetín pod Jedlovou 450 let města v Lužických horách, Obecní úřad Jiřetín pod Jedlovou, str.23 a 33. Též: Hockauf, A. 1885: Heimatkunde des politischen Bezirkes Rumburg – včetně vyznačení na vložené mapě Rumburg - Warnsdorf.
21. Hantschel, F. Dr., 1895: Nordböhmischer touristen-Führer. Leipa, str. 199-200.

Seznam vyobrazení:
Obr.1 - Výřez mapy z r.1900.
Obr.2 - Rytina pražících pecí z Agricoly.
Obr.3 - Půdorys a průřez pecí č.1 - horní.
Obr.4 - Celkový plánek popisovaných lokalit.
Obr.5 - Vyznačení ferromagnetické mineralizace v peci č.1.
Obr.6 - Foto spodní pece č.2.
Obr.7 - Rytina rýžování na potoce na dřevěných splavech podle Agricoly.
Obr.8 - Rytina rýžování na potoce podle Agricoly.

Reklama

MINERÁL.CZ
©1999-2018 mineral.cz & autoři příspěvků

Pro aktivaci košíku musíte zadat svůj email